TIBET – Neviditelné stezky duše

Velká provincie Tibetu, jak jí nazval Marco Polo je ve skutečnosti celou třetinou Číny. Rozlehlé a vyprahlé teritorium vysokohorské náhorní plošiny je křížené bezpočtu horských formací, které vybíhají ze severních svahů Himalájí. Tibet pokrývá větší plochu než evropský kontinent v nadmořské výšce nad 4 000 m, je obýván asi 6 milióny pravých Tibeťanů a dnes také stejným počtem přistěhovalých Číňanů. Geologické procesy, které vedly k vyzvednutí zemského štítu do průměrné výšky nad 4 500 m byly stejné, jako ty, které se podílely na vyzvednutí Himalájí. Geografické hranice dosahují ke řekám Ganze a Tsang-po ? Bra- hmaputra ?, k osmitisícovým velikánům Himalájí. Celý Tibet v místním jazyce nazván Bodyul, je zemí buddhisticko-lamaistické tradice. Tibetské kultura zasahuje svým vlivem čínských provincií Qinghai, Gansa, Swechuan, Yunnan a Hinjiang, na západ až k Ladaku a Bhútánu a na sever až k údolím Nepálu ? Dolpo, Mustang, Khumbu ? a Sikkimu. Uťěk desetiticíců Tibeťanů před čínskou agresí na jih přispěl k rozšíření této kultury i za hranice Tibetu.

Čína okupuje Tibet od roku 1951 a ničivé šílenství Maových Rudých gard způsobilo nenahraditelné škody, kdy byla zbořena většina klášterů a však toto šílenství nedokázalo vymítit z duší Tibeťanů hlubokou religiozitu. V roce 1959 Číňané krvavě potlačili tibetské povstání, čínští okupanti povraždili 86 tisíc Tibeťanů a statisíce uteklo ze země. Další nepokoje z roku 1987 už neměly tak strašné následky, protože od roku 1980 byl pozvolna Tibet otevírán turistům. Jejich nejvyšší představitel Dalajlama, nositel Nobelovy ceny za mír z roku 1989 byl nucen opustit Tibet. Dodnes žije v indické Dharamsale. Číňané zakázali provádění jakékoli náboženských obřadů i pod hrozbou smrti. Navzdory totální zkáze klášterů, stup, chorten a zdi mani, které byly všechny zakázané jako nenáviděné symboly feudalismu a lamaismu, mystická víra a kultura lamaistického buddhismu nebyla nikdy vyhlazena. Naopak znovu neúprosně sílí, ale bohužel velké historické a umělecké výklady jsou nenávratně ztraceny.

Před rokem 1959 existovalo v Tibetu nad 6 tisíc klášterů, ale během kulturní revoluce v letech 1966-1986 byly téměř všechny zbořeny, zůstalo pouze 48 klášterů. Odhaduje se, že před čínskou okupací žilo v Tibetu nad 110 tisíc mnichů, zbylo jich kolem 1500.Čínské Rudé Gardy tábořily dlouhá léta v buddhistických chrámech Jokhang, Sera nebo Drepung, spálily všechno co se spálit dalo, cenný nábytek, knihy, thangkas, zničily zdi chrámů, na kterých umělci pracovali po staletí. Nejsmutnější je katastrofa kláštera Ganden založeného v roce 1409, který hostil přes 5000 mnichů sekty Žlutých klobouků. Zde nezůstal kámen na kameni. Dnes se znovu tento klášter pomalu vzpamatovává k životu a znovu se obnovuje, v několika rekonstruovaných budovách žije na 300 mnichů.

Neušetřen zůstal ani klášter Samye, nejstarší klášter v Tibetu, postaven v roce 770. Cynická, kulturní a lidská genocida, která byla spáchána v Tibetu začala již v letech 1949-1959, stála život téměř 1,2 miliónů obyvatel. Naštěstí zůstal ušetřen „Vatikán buddhismu“, palác Potala, třináctipodlažní budova s více než tisíci pokojů. Rudé Gardy „pouze“ zbavily místnosti všech dekorací a uměleckých pokladů rovněž tak částečně poničily drahocenné knihovny. Toto vše se událo před zraky lhostejného světa, kdy Tibet byl svědkem nejstrašnějšího znesvěcení svého svatého míru.

Nyní je Tibet tzv. autonomním regionem v rámci ČLR, čínské úřady již nebrání duchovnímu obnovení a vývoji buddhismu původních obyvatel. Tibetská nepoddajnost, životní síla a vytrvalost umožňují proces kulturní a umělecké obnovy země. Dnes je v Tibetu více než 300 000 čínských vojáků, továrny vyrábějící jaderné zbraně a produkující současně mnoho jaderného odpadu.

Navzdory všem ranám co Tibet utrpěl, nabízí vzrušující a nádhernou podívanou, přímý kontakt s usměvavým, leč smutným lidem. Tibeťané jsou pohostinní, nabídnou šálek čaje s přísadou slaného másla z jačího mléka a to nelze nikdy odmítnout. Rituál vypití tří šálků čaje i nadále slouží k utužení přátelství. K tomu patří přísloví: „Nechť všechny bytosti bez výjimky vytvářejí ve svých duších klid. Komu se podaří nalézt mír duše, ať ho přenáší dál. Nechť láska se rodí a sílí a tam, kde zapustila své kořeny, ať rozkvétá“.

Majestátnost většinou neposkvrněné přírody, nabízí neopakovatelný pohled na zasněžené stříbrné štíty a hluboká údolí, řeky překlenuté provazovými mosty a staré prašné cesty, po kterých ještě stále proudí karavany jaků. Jedinou tibetskou osmitisícovkou je Shishapingma, v překladu „Hřeben nad loukami“, také známa jako Gosainthan (Místo svatých), zatím co Everest, Lhoce, Makalu, Manaslu a Čo Oju jsou součástí hranice s Nepálem.

Nejposvátnějším místem v Tibetu je hora Kailas, kde v blízkosti pramení řeky Indus a Tsang-po. Kailas je impozantní pyramida tyčící se do výšky 6700 m. Pro lamaistické buddhisty, pro hinduisty, pro stoupence starobylého předbuddhistického náboženství Bon je tato hora „Otcem světa“, středem vesmíru a místem bohů par excellence. Poutníci podnikají dlouhý a únavný pochod kolem hory ve výškách 5400 m. Celá pouť trvá většinou 3 až 4 dny. Mnoho poutníků umírá vyčerpáním, zimou a dehydraltací. Jejich těla zůstávají tam, kde ulehly, takže se mohou stát „části hory“. Tak jako hinduisté u pramenů Gangy, také věřící buddhisté si myslí, že smrtí zde dosáhnou vrcholu extáze. Někteří poutníci podnikají celou výpravu na kolenou a za neustálého modlení, padají na tvář při každém kroku. Odříkávají si neustále své mantry, pro každou příležitost jiné: pro pojídání potravy, pro práci a při konání své tělesné potřeby. Skrze meditaci a modlitbu, vše božské prostupuje tělem. Smysl času pro ně znamená něco jiného než pro západní civilizace. Některých poutníkům trvá týdny a měsíce než dokončí svou pouť.

Věřící starého náboženství Bon, které má svoje zastánce v nepálských regionech Mustangu a Dolpa postupují kolem hory proti směru hodinových ručiček. Příslušníci ostatních náboženství obcházejí horu Kailas po směru hodinových ručiček, jako kdyby procházeli kolem chorten. Kailas je posvátná a nedotknutelná hora a i když v roce 1985 tibečtí náboženští představitelé udělili povolení k výstupu Reinholdu Messnerovi, přesto tento rakouský horolezec byl tak uchvácen krásou a spiritualitou hory, že se rozhodl navždy zrušit svůj plánovaný výstup. Bylo to ve schodě s jeho koncepcí horolezectví a hluboké úcty k náboženství Tibetu.

Návrat k hlavní stránce