Napsali o nás...
TÝDENÍK ŠKOLSTVÍ: Berte život jako úžasné dobrodružství
Řekla bych, že svým povoláním doslova žijete.
Myslím, že učitelství - a učitelství dětí s handicapem obzvláště - nemá smysl dělat jinak než srdcem. Pokud pracujete s dětmi a do práce nechodíte rádi, je něco špatně, je to signál, že je třeba něco změnit. Možná začít dělat věci jinak nebo změnit prostředí nebo vkládat do procesu učení chvilky humoru a radosti. Anebo vymyslet něco, co vám i žákům proces učení zpříjemní.
Studenti vyrážejí na výlety ne vždy nejschůdnější třeba pro vozíčkáře. Jak to všichni zvládáte?
No, musím říci, že ne vždy se mi daří odhadnout síly své a svých kolegů, kteří jezdí se mnou a našimi žáky a poskytují tak žákům veškeré asistenční služby. Při našem prvním výjezdu jsem si uvědomila, jak je důležité počítat s veškerými možnými okolnostmi, které mohou naši asistenční pomoc ztížit, jako je například onemocnění naše či našich žáků, rozbitý vozík nebo nedostatek personálu. Není jednoduché si vždy všechny tyto možné nástrahy uvědomit. Ale zkušenostmi se zdokonalujeme a jeden náročný výjezd nás může naučit být více připraveni na příští.
Nikdy vás tahle zodpovědnost neodrazovala?
Zažila jsem už chvíle, kdy jsem si říkala, že víckrát už do něčeho podobného nepůjdu. Ale když vidíte radost a nadšení v očích svých žáků, kteří poprvé a možná naposledy ve svém životě dostali šanci vycestovat do zahraničí a vyzkoušeli si tam žít a pracovat, pochopíte, že vás žádné překážky nemohou zastavit.
Dáváte svým žákům ohromnou výbavu do života. Pomáhá vám tým nadšených odborníků. Bylo těžké vytvořit jej a udržet?
Mám obrovské štěstí, že mohu pracovat se skvělými kolegy. Jsme ve škole opravdový tým a není tak těžké vybrat lidi, o kterých víte, že se na ně můžete spolehnout a oni půjdou až na pokraj svých sil, aby vám pomohli uskutečnit takový trochu bláznivý sen.
Rodiče jsou stejně nebojácní jako pedagogové a samotní účastníci projektu?
Už od začátku mám podporu vedení školy, i když nejprve byli někteří lidé trochu vyděšení z toho, co jsem si vymyslela. Co se týká rodičů, je to různé. Většina je nadšená z možnosti, že jejich dítě dostane šanci podívat se za hranice běžného života, vždyť i taková cesta letadlem je obrovský a ve většině případů zcela nový zážitek. Rodiče našich studentů si v životě se svými dětmi prošli mnohem těžšími a hrůzostrašnějšími zkušenostmi, než je naše odborná praxe, takže myslím, že naprostá většina prožívá spíš nadšení než strach. Vždyť naše zahraniční praxe pomáhají rozvíjet osobnost, schopnosti a samostatnost jejich dítěte, tak proč by měli mít námitky proti jejich účasti?
Vystudovala jste kromě učitelství angličtiny i speciální pedagogiku. Byla to první volba?
Už odmalička jsem si hrála s panenkami a vyráběla jim žákovské knížky a písanky, což mě samozřejmě v čase dospívání opustilo. Dokonce jsem si myslela, že půjdu jiným směrem a vystuduji nějakou techniku, ale osud chtěl jinak a mojí životní volbou se stala Univerzita Karlova v Praze, obor speciální pedagogika. Časem jsem vystudovala ještě učitelství anglického jazyka a spojila tak dvě životní lásky v jednu.
Projekt končí. Co připravujete napříště?
Moc ráda bych v realizaci studentských praxí pokračovala, protože vidím, jak důležité jsou pro život našich studentů a jak je dokážou změnit a posílit jejich sebedůvěru. Bohužel se mi nepodařilo získat podporu z programu Erasmus pro tento školní rok. Nevzdávám to, ale už teď přemýšlím o tom, jak napsat žádost o podporu na příští školní rok.
Vzkázala byste něco bojácným nebo pasivním lidem?
Ať nepřemýšlí o tom, co by je špatného v životě mohlo potkat, ale zkusí brát život jako úžasné dobrodružství, ve kterém mají šanci vyzkoušet si mnoho zajímavých věcí.